Už počtvrté na mě huláká mobil. Takhle jsem si tu dnešní procházku s kočárkem nepředstavovala. Chtěla jsem ticho a nějakou lavičku hodně daleko od domova, kde si vypiju kafe, aniž bych musela hodnotit vzácnost Pokémonů.
Jenže volá syn.
Už počtvrté.
„Mami, kde jsi?“ ptá se hlasem tak vyděšeným, jako by před chvílí vypukla apokalypsa a osud celého lidstva závisel na tom, kde se zrovna nacházím.
„Pořád na procházce,“ poskytuji stejnou informaci jako před dvěma minutami.
„A kdy se vrátíš?“ Zvažuji, jak velké šrámy na duši bych mu způsobila, kdybych zařvala, že NIKDY.
Kdysi jsem četla, že pokud chce někdo hledat duchovní osvícení, nemá jezdit do opuštěných klášterů v Indii. Místo toho se má pokusit nezbláznit z vlastní rodiny. Po dnešku jsem vážným adeptem na to stát se Budhou.
Je mi jasné, že pokud by syn zavolal i popáté, další zen v sobě budu hledat už jen velmi těžko. Zahazuji svůj sen o kávě u řeky a na první odbočce stáčím kočárek k domovu.
Mou sebelítost nedokáže rozptýlit ani zlatavé, jarní slunce, ani zpěv ptáků, dokonce ani rozkvetlé magnolie. Vždyť už by proboha v tomhle věku měl být aspoň trochu samostatný! I vězni mají víc času sama pro sebe. Připadím si jako ta největší chudinka na světě.
Dojdu k našim dveřím. Syn už mě vyhlíží. Perfektně splňuje definici slova „stíhačka“, mrmlám si pro sebe.
Ale pak si všimnu, že něco v rychlosti dolepuje na dveře.
Svazeček modřenců.
„Mami! Já nechtěl, aby ti uvadly,“ vysvětluje dychtivě. „A podívej – ovázal jsem je modrou gumičkou. Aby to ladilo, jak to máš ráda.“
Celou cestu domů jsem v duchu nadávala, že se syn chová jako stíhačka. Teď stojím ve dveřích s modřenci v ruce a nevím, kam s tou sebelítostí.
Vedle ladící gumičky je najednou směšná.
