Klášter v předsíni

Už počtvrté na mě huláká mobil. Takhle jsem si tu dnešní procházku s kočárkem nepředstavovala. Chtěla jsem ticho a nějakou lavičku hodně daleko od domova, kde si vypiju kafe, aniž bych musela hodnotit vzácnost Pokémonů.

Jenže volá syn.
Už počtvrté.

„Mami, kde jsi?“ ptá se hlasem tak vyděšeným, jako by před chvílí vypukla apokalypsa a osud celého lidstva závisel na mé lokalitě.
„Pořád na procházce,“ poskytuji stejnou informaci jako před dvěma minutami.
„A kdy se vrátíš?“ Zvažuji, jak velké šrámy na duši bych mu způsobila, kdybych zařvala, že NIKDY.

Kdysi jsem četla, že pokud chce někdo hledat duchovní osvícení, nemá jezdit do opuštěných klášterů v Indii. Místo toho se má pokusit nezbláznit z vlastní rodiny. Ten, kdo to řekl, byl buď génius nebo sadista.

Je mi jasné, že pokud by syn zavolal i popáté, další zen v sobě budu hledat už jen velmi těžko. Zahazuji svůj sen o kávě u řeky a na první odbočce stáčím kočárek k domovu.

Mou sžíravou sebelítost nedokáže rozptýlit ani slunce, ani zpěv ptáků, dokonce ani rozkvetlé magnolie. Vždyť už by proboha v tomhle věku měl být aspoň trochu samostatný! I vězni mají víc času sama pro sebe. Připadím si jako ta největší chudinka na světě.

Dojdu k našim dveřím. Syn už mě vyhlíží. Perfektně splňuje definici slova „stíhačka“, mrmlám si pro sebe.

Ale pak si všimnu, že něco v rychlosti dolepuje na dveře.

Svazeček modřenců.

„Mami! Já nechtěl, aby ti uvadly,“ vysvětluje dychtivě. „A podívej – ovázal jsem je modrou gumičkou. Aby to ladilo, jak to máš ráda.“

A já tam stojím a stydím se. Došlo mi, že zatímco já jsem u řeky marně honila svůj vnitřní klid, on v šuplíku s bordelem hledal gumičku, která by tu harmonii vytvořila doma.