A najednou se k tobě nemůžu vrátit
protože se nám rozervala chodba
místo měkkého koberce tam zeje trhlina.
Vane z ní chlad a temnota.

Vidím, jak ležíš na postýlce
schoulený a třeseš se zimou.
Spadla ti peřina
Asi do té propasti

A já to jen bezmocně sleduji z druhého břehu
protože ani rodiče neumí létat.

Jenže volá syn.
Už počtvrté.

„Mami, kde jsi?“ ptá se hlasem tak vyděšeným, jako by před chvílí vypukla apokalypsa a osud celého lidstva závisel na mé lokalitě.
„Pořád na procházce,“ poskytuji stejnou informaci jako před dvěma minutami.
„A kdy se vrátíš?“ Zvažuji, jak velké šrámy na duši bych mu způsobila, kdybych zařvala, že NIKDY.

Kdysi jsem četla, že pokud chce někdo hledat duchovní osvícení, nemá jezdit do opuštěných klášterů v Indii. Místo toho se má pokusit nezbláznit z vlastní rodiny. Ten, kdo to řekl, byl buď génius nebo sadista.

Je mi jasné, že pokud by syn zavolal i popáté, další zen v sobě budu hledat už jen velmi těžko. Zahazuji svůj sen o kávě u řeky a na první odbočce stáčím kočárek k domovu.

Mou sžíravou sebelítost nedokáže rozptýlit ani slunce, ani zpěv ptáků, dokonce ani rozkvetlé magnolie. Vždyť už by proboha v tomhle věku měl být aspoň trochu samostatný! I vězni mají víc času sama pro sebe. Připadím si jako ta největší chudinka na světě.

Dojdu k našim dveřím. Syn už mě vyhlíží. Perfektně splňuje definici slova „stíhačka“, mrmlám si pro sebe.

Ale pak si všimnu, že něco v rychlosti dolepuje na dveře.

Svazeček modřenců.

„Mami! Já nechtěl, aby ti uvadly,“ vysvětluje dychtivě. „A podívej – ovázal jsem je modrou gumičkou. Aby to ladilo, jak to máš ráda.“

A já tam stojím a stydím se. Došlo mi, že zatímco já jsem u řeky marně honila svůj vnitřní klid, on v šuplíku s bordelem hledal gumičku, která by tu harmonii vytvořila doma.

První den čtvrtého měsíce. Je to tady. Spánková regrese.

Dítě, které už tak moc nespalo, bude spát ještě míň. Mezi osmou večer a půlnocí se zvládne probudit pětkrát. Zítřejší workout můžu vynechat. Z toho neustálého zvedání, houpání a ukládání budu mít brzy břišáky jako kulturista.
Nebo si prostě zaseknu záda.
Je to padesát na padesát.

Internet mě naučil, že regrese je laskavý eufemismus pro rodičovské peklo. A pokud si něco dobře pamatuji z téhle doby se starším synem, pak to, že spánková deprivace se jako forma mučení nepoužívá pro nic za nic.

Nehodlám promarnit ani minutu svého drahocenného spánku. Syn mi klimbá na klíně. Musím konat. Sice se nemůžu pohnout, abych ho neprobudila, ale to neznamená, že přes Whatsapp nemůžu komandovat manžela.

„Přijď mi potichu přisunout postel ke zdi,“ píšu, vyzbrojená informacemi o bezpečném spánku ve společné posteli.
„Ta postel má 120 kg,“ píše manžel obratem.

Ač nerada, musím uznat, že přemístit s tichostí takovou váhu snadno nepůjde. Ale nevzdávám se. Máme před sebou minimálně měsíc bezesných nocí. A já to vyřeším hned tu první. Už jsem zkušená matka.

„Tak mi přines matraci z půdy,“ klofu na mobil a modlím se, aby nespadl synovi na hlavu. Ač zkušená matka, držet mobil jednou rukou a zároveň jí psát, jsem se stále nenaučila. Zato modřiny na čele svých dětí jsem už možná jednou nebo dvakrát řešila.

Manžel přináší matraci a pokládá ji na zem a já zahajuji přesun. Fascinuje mě, jaký rozsah kloubů dokáže tělo akceptovat tváří v tvář čirému strachu.

Vybavuji si, jak mě internet učil, že se má miminko pokládat, aby se nevzbudilo.
Nejdřív položit nohy, pak hlavičku, přidržet dlaň na hrudníku.
Otevřít oči … zatraceně, proč na mě kouká? To v té sekvenci určitě nebylo!

Začínám uspávat nanovo, tentokrát už aspoň na matraci.

Po pěti minutách se objevuje nový problém. Máme málo místa. Syn sice měří šedesát centimetrů, ale vykazuje imperiální ambice, vedle nichž vypadá i Napoleon jako usmolený troškař.

Lovím mobil. Ještě, že už je pryč doba SMS, za které se platilo.
„Potřebovala bych ještě jednu matraci,“ cvakám. Zdá se mi to, nebo se reakční doba mého muže s každou další prosbou prodlužuje?

Ozve se vrzání schodů a tiché klapnutí dveří. Manžel pokládá na zem druhou matraci. Jeho pohled jasně říká, že nevidí důvod, proč se snažím, aby měl spánkovou regresi i on.

Spokojeně usínám. Teď už to zvládneme.

Syn se od té chvíle už ani jednou neprobudil.
Zato já jsem vzhůru každou hodinu. Ne kvůli breku. Ne kvůli kojení. Ale protože se ty dvě zpropadené matrace rozjíždějí a já vždycky zapadnu do díry mezi ně.

Syn spí krásně i druhou noc.
I tu třetí.
A tak teď zvažuji svoje možnosti, zalomená v propasti mezi molitany. Bude velké pokoušení zákona schválnosti, když ty matrace zase odnesu na půdu?

Vyndávám z myčky příbory, když se ozve cvaknutí domovních dveří. Manžel se synem se vrátili z Lidlu. Slyším jejich šeptání a bouchání tašek s nákupem. Přísahala bych, že přinesli i pípání pokladen a vůni rozpečeného pečiva.

„Ahoj mami,“ zdraví mě syn a snaží se tvářit nenápadně. Za zády mu vykukuje kytice sytě barevných gerber. Potlačím úsměv a dál se věnuji uklízení nádobí, jako bych si nevšimla ničeho zvláštního.

„Zavři oči a nastav ruku,“ říká a rázuje si to z jedné strany kuchyně na druhou. Když je nadšený, nedokáže být v klidu. Kleknu si k němu a plním jeho pokyny. Ozve se šustění celofánu a na dlani mi přistanou studené, mokré stonky květin.

Otevírám oči a před sebou mám tu nejbarevnější kytici, jakou jsem viděla. Sytě žlutá se bije s temně rudou a neonově růžovou.

Moje já, zvyklé na tlumené tóny a rovné linie, na vteřinu zalapá po dechu. Tohle je fakt hodně barev.

Ale pak si ho představím, jak stojí mezi regály obklopený kyticemi. Manžel nejspíš na druhém konci obchodu vybírá, co koupit na dnešní oběd. A syn sám přešlapuje u gerber a hledá tu nejbarevnější. Protože v jeho světě se láska neměří laděním k interiéru, ale intenzitou barev. A on chce, aby kytice doslova křičela.

Objímám ho a dávám mu pusu do vlasů. Jogurty a papriky můžu do lednice naskládat později. Teď si v té kuchyni připadám jako královna. A ty v mém světě řeší aranžovaní květin a ne takové banality jako je salmonela a listerióza.

Než se pustíme do poznatků, které jsem tento měsíc nasbírala, mám pro vás hádanku: Má to pět kilo, neumí to mluvit, a přesto to dokáže tyranizovat celou domácnost. Co je to?

Ale teď už ta život měnící moudra:

1. Jako bezdětná jsem snila o životu digitálního nomáda. Jen sbalit notebook, dvoje trička a pracovat kdekoli. Splnilo se mi to až teď na mateřské - vezmu notebook a snažím se vytvářet hodnoty vedle dětské postýlky, na lavičce u řeky nebo zkroucená pod hrazdičkou. Adrenalin je to větší než odletět kvůli tomu na Bali.

2. Zatímco v devátém měsíci jsem byla pro cestující v MHD neviditelná, s nosítkem se dějí zázraky. Vstoupím do autobusu a hned mám dvě volná místa na sezení. Jedno pro sebe a druhé nejspíš pro to kolektivní černé svědomí všech, kteří mě tam předtím nechali stát nad taškami s nákupem.

3. “Nedávej tu katanu do kočárku,” aneb výchova kluků shrnutá v jedné větě.

4. “Vy jste si ani nevšimli, že mám nabarvené vlasy,” já vyčítavě.
“Ale jo, všimli, bylo zaprasený celý umyvadlo,” manžel vyčítavě.
Aneb život v domácnosti se samými muži v jedné větě.

5. Zakládám novou fotografickou disciplínu - stroller fotografii. Její definice je lehká - foťte si cokoli, ale nepřestaňte přitom hýbat s kočárkem!

6. Přijde mi, že magické rituály se inspirovaly uspáváním miminek. Taky musíte několikrát obkroužit ložnici, vydávat u toho podivné zvuky a když to uděláte blbě, přivoláte na sebe rozeřvaného démona.

7. Když pak přijde spánková regrese, rituál funguje jen za úplňku. A to ještě jen v případě, že obětujete poslední zbytky své příčetnosti.

Duben byl intenzivní, nevyspalý a hlučný, ale za nic bych ho nevyměnila. Jestli mě hledáte, pravděpodobně právě rituálně obcházím ložnici. Prosím, neklepejte. Nerada bych vyvolala něco, s čím by si ani Van Helsing neporadil.

Jak jste se měli vy?

Zase pauzuji seriál a běžím nahoru do ložnice, kde syn po dvaceti minutách usoudil, že má dospáno. Jednou rukou se potmě snažím nahmatat dudlík a druhou odmačkávám notifikaci: “Gratulujeme. Dosáhla jste svého cíle 10 000 kroků. Jste na nejlepší cestě k pevnému zdraví.” Asi bych to ocenila víc po túře v Alpách, ale solidního převýšení se dá dosáhnout i mezi televizí a dětskou postýlkou.

Dudlík. Bílý šum. Pevně zavinout. Seriál vzdávám a jdu také spát. Když o hodinu později potmě zase lovím dudlík, rozzáří se mobil s novou zprávou: “Dosáhli jste 8 hodin spánku. Gratulujeme k perfektní regeneraci.” Chce se mi zařvat, že když je těch osm hodin rozsekaných na hodinové intervaly, je to asi taková regenerace jako říct o vyplňování daňového přiznání, že je to zábava.

Ráno se zalepenýma očima šátrám v poličce, abych našla granolu. Píp píp. “Dnes jste ještě necvičila.” Moje “progresivní zátěž” momentálně neznamená dřepy s těžšími činkami, ale narůstající touhu po deci vína a hodině naprostého ticha.

Ale když pak syna naložím do kočárku a vydám se sbírat kardio body, stejně hned, jak se mu začnou klížit oči, začnu lovit mobil, abych si to zaznamenala do aplikace. Protože co neměřím, neřídím. A třeba mi ten jeden zelený semaforek dá aspoň na pět minut pocit, že v téhle domácnosti stále ještě vládnu já.

„Mami, dostanu hrozně moc Pokémonů!“ volá syn místo pozdravu. Takhle rozzářeného jsem ho už týdny neviděla.
„To je skvělé. Jak to?“
„Dal jsem Michalovi osm černých,“ říká a já v duchu vidím těch osm ošoupaných kartiček, které pro něj mají cenu zlata, „a on mi za ně přinese tři plná alba.“

V hlavě se mi rozezní poplašný zvoneček. Zní to moc dobře, než aby to byla pravda. „A kdy ti je přinese?“ ptám se neutrálně.
„Do roka,“ odpovídá syn klidně. „Ale na takový obchod se vyplatí počkat.“

Zvoneček se mění v hlasitou sirénu. V hlavě mi naskakují pojmy jako letadlo, Ponziho schéma a investiční bublina. Můj syn právě uzavřel svůj první futures kontrakt. Jenže ho nemá pojištěný ničím jiným než svou dětskou důvěřivostí.

Co teď? Mám ho nechat v tom barevném světě, kde se sliby plní a dobro vždycky vítězí? Pro mě by to bylo snadné. Zůstala bych tou hodnou mámou, která mu po nocích čte o rytířích. Nemusela bych čelit jeho zklamání. Ale pomohlo by mu to?

Zhluboka se nadechnu. Být bořitelem dětských iluzí je nevděčná role.
„Zlato, on ti ta alba nejspíš nikdy nepřinese,“ říkám tiše a koukám do země. Nechci vidět to zklamání, které se mu rozlévá po obličeji. Vysvětluju mu, že „do roka“ je v dětském obchodování ekvivalent “nikdy”.

Cítím se jako největší padouch. Dívá se na mě a já cítím, jak mu ta alba v hlavě mizí. Jak barevná krajina bezstarostného dětství zase o trochu zešedla. Ale vím, že je lepší nechat ho teď přijít o pár papírků s vymyšlenými zvířaty, než ho nechat v budoucnu přijít o statisíce papírků s hlavami historických osobností.

P.S. Ty karty syn dostal zpátky. Michal je vrátil s pokrčením ramen, jako by se nic nestalo. Syn je doma uložil do obalu a už je nikdy víckrát nevzal do školy.

Před porodem jsem měla vizi. Budu ta usměvavá matka z reklamy na přesnídávky, která s lehkostí zvládá domácnost i péči o novorozence. Realita na sebe nenechala dlouho čekat. Po šesti týdnech jsem dospěla k několika zásadním poznatkům:

1. Jak si připadat jako na pláži u moře? Stačí mít od rána do večera puštěný bílý šum. Sice chybí drinky a slunce, ale kdo řekl, že je život dokonalý.

2. Existují jen dvě možnosti: buď máte fakt hodně spavé dítě, nebo má novorozeneckou žloutenku. Jakmile zmizí bilirubin, bude vám jasné, že spaví novorozenci jsou stejný mýtus jako lochneská příšera.

3. Ztráta standardů je blesková. Já před porodem: „Dudlík je zlo a uspávání nošením v náručí cestou do pekel.“ Já dva týdny po porodu: „Když u té piruety budu ještě synchronizovaně mlaskat a dělat dřepy, mohl by zabrat dřív než v půl páté ráno.“

4. Pokládání dítěte z nosítka do postýlky je disciplína vyžadující ledový klid a neotřesitelnou víru, za kterou by se nemusel stydět ani elitní pyrotechnik při zneškodňování bomby v akčním filmu.

5. Váš volný čas připomíná metodu produktivity Pomodoro. Jen s tím rozdílem, že v oněch dvaceti minutách nebudujete start-up pro Silicon Valley, ale s tikem v oku zvažujete, jestli se raději osprchovat, nebo si vypít kafe.

Šestinedělí sice končí, ale moje kariéra pyrotechnika je teprve na začátku. Teď už jen zbývá zjistit, jestli se mi v příštích dvaceti minutách podaří to kafe aspoň uvařit, než se ozve siréna.

Mít opar je pro běžného smrtelníka banalita. Pro matku měsíčního kojence číhající apokalypsa. Takže v momentě, kdy se synovi u oka objevily dva mikroskopické pupínky, vyhlásila jsem stav ohrožení. Víkend nevíkend, jelo se na pohotovost.

„Jděte na oční,“ zavelela sestra na recepci. Moje logické já sice namítalo, že pupínky jsou na kůži, tedy věc kožní, ale nejsem doktor, tak jsem raději nic nenamítala, a v nemocničním bludišti našla oční pohotovost.

První hodina čekání.
Na chodbě byla tma, protahoval průvan. Důvěru, že tady je opravdu oční ordinace, posilňoval zvonek přelepený kusem kartonu s tučným nápisem: NEZVONIT.

Druhá hodina.
V hlavě mi naskočil flashback z doby, kdy jsem podobně vysedávala na pohotovosti starším synem. Bylo to o něco napínavější, protože jsem uměla kojit pouze v leže. A představa, že se na studené linoleové podlaze pokouším o horizontální polohu, aby se dítě dosyta najedlo, mě lehce děsila.

Třetí hodina. Budiž světlo!

„Tak kde jste s tím miminem?“ vyštěkl doktor, který se zjevil ve dveřích.

Pupínky mezitím samozřejmě téměř zmizely. Abych nevypadala jako totální hysterka, spustila jsem dramatický monolog, ve kterém jsem ty dvě tečky popsala popsala tak barvitě, že by se za to nemusel stydět nejeden básník.

Doktor mě nechal domluvit a pak si povzdechl: „A co s tím mám dělat já? Jsem očař, ne kožař.“

Napadlo mě asi deset jízlivých odpovědí, které by mi pravděpodobně zajistily okamžité vykázání z budovy. Než jsem stihla jednu z nich vypustit, doktor ožil: „Ale počkejte, zeptám se přítelkyně. Ta pracuje na kožním.“

Vytáhl telefon, nacpal ho mému synovi pár centimetrů před obličej a bleskem mu propálil sítnici. Čekala jsem , že otevře speciální diagnostický software, šifrované spojení s odborným konziliem nebo alespoň vyhledávání v latinském lexikonu.

Otevřel WhatsApp.

Následující minutu jsme oba v posvátné úctě hypnotizovali problikávající tři tečky. Přítelkyně píše...

Rozsudek nad životem mého syna byl vynesen vzápětí. Píplo to a na displeji se objevila lékařská diagnóza: „V poho.“

A tak jsem naprosto uklidněná jela domů. Je fascinující vidět, jak neuvěřitelně ta naše telemedicína v roce 2026 pokročila.

Je to nepraktické, já vím. Měla bych dát prát prádlo, vyndat nádobí z myčky a vymyslet, co budu vařit k obědu. Ale neudělám nic z toho.

Kytici nemůžu nechat jen tak uvadnout. Je od babičky. K oslavě toho, že se naše rodina rozrostla o dalšího člena. „Obyčejné“ karafiáty, které se už v záplavě instagramových eukalyptů a pivoněk tak často nevidí.

Viktoriánská květomluva mi připadala vždycky trochu úsměvná. Bílá růže pro čistotu, žlutá pro žárlivost…. Tyhle karafiáty toho ale říkají mnohem víc. Zatímco syn voní nezaměnitelnou novorozeneckou novotou, tahle kytice naopak voní kontinuitou, ve které se setkávají čtyři různé generace.

Dávat kytice k velkým životním událostem mi vždycky přišlo trochu jako paradox. Proč k výročím, narozeninám, svatbám, promocím – milníkům, ke kterým se dostat, zabralo spoustu času, dáváme něco tak pomíjivého?

Má nám to připomenout, že nic nebude trvat věčně? Užij si tenhle speciální okamžik, to jak se ti syn schová do náruče, jak se do sebe vpíjí barvy na květech karafiátů, protože to již brzy pomine?

Doufám, že když zátiší vyfotím, budu téhle pomíjivosti aspoň trochu vzdorovat. Nefotím jen nějakou kytku. Ale vzpomínku – na malého novorozence, na babičku a na kus našeho společného příběhu.

Karafiáty brzy vyhodím, ale fotka se mnou může být až do konce života.

Ticho pro mě není absencí zvuků, ale absencí povinností. Žiju ve městě, kousek od kolejí, v docela hlučné rodině. Není reálné, že bych zažila absolutní ticho. A možná ani nechci.

Pro mě je ticho ten okamžik, kdy se můžu v průběhu hektického dne zastavit a aspoň na chvilku se ponořit do toho, že jen jsem. Aniž bych odpovídala na sto dvacet dotazů. Aniž bych se snažila luxovat a skládat prádlo současně. V tu chvíli najednou začnu vnímat jemné nuance přítomnosti. Začnu slyšet útržky cizích příběhů.

Všimli jste si, že ticho zní jinak v různých ročních obdobích? Že má jiné odstíny v průběhu dne a za různého počasí?

Jaké ticho mám nejraději?

1. Cvrlikání ptáků těsně před rozbřeskem, kdy většina světa ještě spí.

2. Šustění pneumatik po dešti.

3. Cvakání kostiček Lega, doléhající shora z dětského pokoje.

4. Noční klid jen občas přerušený šuměním auta někde v dálce.

5. Křupání sněhu, které se neztrácí v městském ruchu.

6. Tlumené hlasy dětí z nedaleké školky, slyšené skrz zavřené okno.

Posloucháte také ticho?

Stává se mi to ve dvou situacích – na začátku nového roku a během dlouhé dovolené. Přepadne mě nutkání sepsat si vizi toho, jak úplně překopu a zdokonalím svůj život. Jak se ze mě stane ta nejlepší možná verze sebe sama: disciplinovaná, systematická, s jasnými rutinami a pocitem, že má všechno pevně pod kontrolou.

Letos jsem do téhle pasti málem spadla znovu. Než jsem ale sedla k zápisníku a začala do něj házet jedno novoroční předsevzetí za druhým, náhodou jsem otevřela diář z roku 2013. Měla jsem v něm vypsaný dlouhý list předsevzetí, dokonce roztřízený podle kategorií. Četla jsem položku za položkou a nestačila se divit tomu, jak moc se tehdejší předsevzetí podobají těm, která jsem si chtěla sepsat letos. A kolik z nich jsem stále nesplnila. Ani po dvanácti letech.

Nejdřív mě to trochu demoralizovalo. Celý koncept „lepšího já“ mi začal připadat jako podvod. Jako slib, že až se jednou konečně změníme, začne ten skutečný život.
Pak jsem ale narazila na jiný přístup.

Někteří lidé pro nadcházející rok jako předsevzetí dávají jedno slovo. Někteří lidé si prý místo seznamu cílů vybírají pro nadcházející rok jedno jediné slovo. Obecný koncept, ke kterému se vracejí, zkoumají ho a nechávají ho postupně měnit význam. Svoboda. Pravda. Vitalita. Rodina.
Okamžitě to mnou rezonovalo. A také jsem hned věděla, jaké slovo to bude pro mě.

V prosinci jsem si dala osobní výzvu. Každý den jsem se alespoň třicet minut věnovala něčemu kreativnímu. Bez ambicí, bez cíle, bez tlaku na výsledek. Jen proto, že mě to bavilo. A právě tehdy mi došlo, že to je přesně ten stav, ve kterém se cítím nejvíc sama sebou.

Takže jsem měla jasno, že moje slovo bude kreativita.

Budu prozkoumávat, co pro mě znamená žít kreativní život. Zatím mám pár neurčitých nápadů a už teď jsem zvědavá, kam se na téhle výpravě dostanu do konce roku.

A co že bych teď chtěla zapojit do života, abych se cítila kreativněji?

• Zase se víc věnovat šití oblečení.

• Zkusit napsat každý týden jeden článek.

• Pokračovat v pravidelném vyvolávání fotoknih.

• Zlepšit se v malování.

• Každý týden zažít jedno mini dobrodružství – jednu aktivitu, která mě vytrhne z rutiny.

To je zatím všechno. Ten seznam je krátký, otevřený a počítá s tím, že se bude měnit spolu se mnou.
Letos nechci svůj život zlepšovat. Chci ho víc prožívat. A zjistit, co se stane, když v něm nechám dostatek místa pro kreativitu.

Ale po pětadvacítce mám pocit, že znovu nacházím cestu k psaní a tvoření. Jako bych se vracela do rozpoložení, ve kterém jsem byla, když jsem ohlédnutí psala naposledy. (Počkejte… před šesti lety?!?)

Kdybych to měla shrnout jednou větou, loňský rok byl rokem splněných přání.

Co všechno jsem tedy zažila?

1. Welness v krásné Budapešti.
   Až na to, že jsme se celý prodloužený víkend nebyli schopní dokopat k tomu, abychom se do zajeli podívat do vychvalovaného historického centra. Ale servírovali sekt už ke snídani, tak je to snad trošičku ospravedlnitelné.

2. Nová kuchyně
   Od doby, co jsme se přestěhovali, jsem po ní toužila. Předchozí majitelé nebyli kuchaři ale vinaři (což je samozřejmě sympatické!), jenže když je vinotéka větší než lednice, skýtá to určitá úskalí pro rodinné fungování.
   Loni se mi povedlo uargumentovat manžela, že to bude nejpraktičtější rozhodnutí jeho života. To, že mým hnacím motorem bylo, že už nechci světle žlutou kuchyni ale bílou, jsem taktně zamlčela. A v dubnu už se rozplývala nad novými skříňkami.
   Čtrnáct dní provizorní kuchyně v koupelně přestanete vnímat jako dobrodružství zhruba druhý den, kdy se vám ucpe odpad v umyvadle.

3. Skotsko
   Když už jsem měla nabroušené své argumentační schopnosti, ještě jsem protlačila dovolenou ve Skotsku. O druhé návštěvě jsem toužila třináct let. Syna jsme nechali u babiček a jeli jen v malé skupince, takže jsme byli hrozně rychlí, akční a viděli jsme toho snad ještě víc, než jsem původně plánovala.

4. Nový člen rodiny
   Krátce po návratu jsem zjistila, že se mi povedl další dlouhodobý projekt a naše rodina se rozšíří. Kromě radosti přišla i pořádná únava, takže zbytek roku byl o spaní a relaxování mnohem víc, než jsem si plánovala. Ale začala jsem díky tomu plést, tak to taky nebyly úplně ztracené hodiny.

5. Slovinsko ve vedru
   V létě jsme vyrazili prozkoumat Slovinsko, ale chytli jsme takovou vlnu veder, že ač jsem pacifista milující přírodu, nejzajímavější najednou byli různé pevnosti a hrady s dostatečně silnými zdmi, které zvládaly vzdorovat náporům vedra.

6. Larp
   Vypravila jsem se po dlouhé době a opravdu si ho užila.Měla jsem pocit, že jsem hraní konečně přišla na kloub. Měla jsem skvělou roli a ještě skvělejší spoluhráče, takže to šlo samo.

Vždycky jsem hrdě psala, kolikrát jsem ten rok spala pod stanem, tak letos pouze jednou. To bude třeba napravit. Ale naopak jsem ráda, že se mi povedlo dodržovat to, že každé tři měsíce a po každé dovolené vyvolávám fotosešit s fotkami.

V prosinci jsem si dala výzvu: každý den alespoň třicet minut dělat něco kreativního. Bylo to překvapivě skvělé a ráda bych v tom pokračovala i letos.
Přidávám k tomu ještě závazek zažívat každý týden malé dobrodružství. Zkoušela jsem to už v roce 2024 a fungovalo to jako výborné vytržení z rutiny.

A když už budu žít takhle dobrodružně, moc ráda bych si udržela ještě jeden návyk: každý týden napsat jeden článek. Nemám žádné velké ambice, kam by se blog měl posouvat. Nevím přesně, pro koho píšu. Vím ale, že skládání myšlenek a hledání krásných slov mě dělá šťastnou.

No a samozřejmě víc fotit, zaměřit se na zátiší (ať už květinová nebo všednodenní) a prostě dokumentovat.

A dál?

Těžko říct. Vzhledem k tomu, že nového člena rodiny můžeme přivítat každým dnem, mám pocit, že tenhle rok bude napínavý i bez velkolepých předsevzetí.

Školství a vzdělávání jsou pro mě velká témata. Naťukněte jakoukoli myšlenku z téhle oblasti a garantuji vám, že se mě jen tak nezbavíte. Budu mít potřebu vám alespoň hodinu dávat argumetny na vše od toho, proč bych zrušila zvonění a rozdělení na předměty, až po to, jak bych z učitelů udělala stejně prestižní povolání jako jsou doktoři a právníci.

Tahle moje posedlost chodí ve vlnách.
Momentálně mě zas chytla naplno, protože řeším, že syn úplně nemiluje školní docházku (Stylem: “Nenávidím písanku!” “Škola je stejně jen ztráta času!”) .

Jak už jsem psala v dřívějším článku — když mě něco posedne, mám tendenci zavalit se knihami. A tak jsem tenhle týden zhltla knížku o unschoolingu od Petera Graye.

Co kdybychom dětem prostě přestali do učení mluvit?

Hlavní teze unschoolingu je jednoduchá a zároveň docela provokativní: děti jsou přirozeně zvídavé bytosti, a proto by bylo nejlepší nechat vzdělávání čistě na nich.

Žádné Rámcové vzdělávací programy, žádné pevně dané vyučovací hodiny, žádné testy. Prostě jim do toho nekecat a nechat veškerou odpovědnost na nich.

Ač si myslím, že naše školství je ve spoustě ohledů zastaralé, unschooling je na mě už trochu moc radikální. Dětem je podle mě potřeba ukázat, jak se mohou učit, co všechno stojí za prozkoumání, jaké mají možnosti rozvoje.

Předměty jako matematika přece nerozvíjejí jen početní dovednosti, ale i abstraktní myšlení. A pokud má člověk fungovat ve společnosti, nějaké mantinely zkrátka potřebuje.

Ale u dospělých? Tam by unschooling zářil.

V tomhle období už (většinou) máme všechno formální vzdělávání za sebou. Povinné učivo, termíny, okraje v sešitech. Nemusíme nikomu dokazovat, jestli si zasloužíme jedničku nebo dvojku.

A právě díky tomu se můžeme vzdělávat svobodněji, vlastním tempem, podle chuti, z čisté radosti z poznávání.

To přináší spoustu benefitů:

• používáme hlavu, což je podle studií skvělá prevence demence,

• svět nás nepřestává překvapovat, takže si uchováváme úžas nad světem, který jsme měli přirozeně jako malé děti,

• získáváme rozhled, který se může hodit v práci i v běžném životě,

• dáváme tím skvělý příklad dětem — že vzdělávání školou nekončí,

• a zároveň zvyšujeme svoji šanci obstát ve světě, který se neustále mění.

Nevím jak vy, ale já si jdu do knihovny zarezervovat pár knížek, najít muzea, která chci navštívit, a sepsat seznam kurzů, které by stálo za to zkusit.

Probudila jsem se v pondělí ráno, a ani jsem nemrkla a byl pátek odpoledne. Dny se slily v jednolitou barevnou šmouhu a mně se z toho kolotoče začala motat hlava. Všechno se pořád opakuje: snídaně, škola, práce, nákup, večeře, praní, spaní… a než se rozkoukám, je tu další víkend.

Je to zvláštní – když jsem byla malá, jeden týden se vlekl jako celé roční období. Teď mám pocit, že se za tu dobu stihnu sotva nadechnout. A čím víc se toho snažím zvládnout, tím rychleji všechno utíká.

Rozhodla jsem se zatáhnout za ruční brzdu, abych se náhodou zítra neprobudila a nebylo mi osmdesát. Sepsala jsem si zpomalovače času – malé návyky, díky kterým i v rutině najdu trochu magie. Ty všednosti si udělám trochu nevšední.

1. Hledání způsobů, jak udržovat nekonečnou kytici

Už pár měsíců se snažím udržovat doma „nekonečnou kytici“ – vázu, kterou stále doplňuju čerstvými květinami. Abych si víc začala všímat okolí a nebloumala jen v myšlenkách o tom, co bych všechno dneska měla stihnout udělat, pokaždé, když jsem venku, budu se víc rozhlížet kolem sebe a mapovat, jaké květiny by mohly dozdobit moji vázu příště.

2. Zaznamenat jeden okamžik denně

Z jedné knížky jsem si odnesla zvyk večer před spaním projít si v hlavě celý den a najít jeden okamžik, který by stál za zaznamenání. Někdy je to myšlenka, jindy rozhovor, někdy jen záznam události. Občas to zanedbám, ale když se k tomu vrátím, vidím, jak moc to pomáhá: den se přestane jevit jako jednolitý shluk povinností a když nad ním víc přemýšlím, uvědomím si, že měl spoustu zajímavých nuancí.

3. Fotit pro vzpomínky

Jednou za tři měsíce vyvolávám fotoknihy dokumentující to, co jsme jako rodina zažili. Abych měla dostatek hezkých fotek, musím se plně soustředit na to být v daném okamžiku, protože jinak bych mohla minout momenty, které by stály za zvěčnění

4. Jít víc do hloubky.

Dala jsem si zákaz jakýchkoli nových aktivit - nebudu si hledat nové koníčky, nebudu kupovat nové látky, dokud neušiju, co už mám naplánované, nekoupím nové knížky, dokud nepřečtu ty, co mám doma. Nezačnu psát do nového notesu. Naopak se budu víc do hloubky věnovat činnostem, které už dělám. Myslím, že mi to přinese hlubší (a tudíž více zapamatovatelné) zážitky.

Možná pondělí a pátek pořád dělí jen jedno mrknutí oka. Ale mezi nimi se může stát spousta malých věcí, které to mrknutí zpomalí. Pak už to není rozmazaný kolotoč. Je to mozaika malých příběhů. A ty stojí za to prožít.

.

Cesta na jih za rodinou – rozuměj z Prahy do jižních Čech – je pokaždé komplexní logistický projekt. Termín návštěvy se domlouvá týdny dopředu. Porovnávají se kalendáře, přehazují se už naplánované akce, ladí se detaily, trochu se psychicky vydírá. A když se konečně všichni shodnou na datu, kdy se uvidíme, začne se řešit čas příjezdu.

„V kolik přijedete? A proč ne už ve čtvrtek? A když teda v pátek, tak snad aspoň dopoledne?“
Musí to být dostatečně brzy, aby to nevypadalo, že se nám nechce, ale ne zase tak brzy, abychom nestíhali práci.

A to vše se musí skloubit s vhodnými vlaky. Je třeba započítat tři přestupy, různá zpoždění. Takže kalkuluji, vytvářím excelové tabulky. A do toho se syn neustále dožaduje pozornosti.

Není tedy divu, že jsem minulý pátek jízdenku prostě koupila blbě.

Syn vyzvednutý ze školy už po obědě, první vlak podle plánu – dokonce s půlhodinovou rezervou. Na hlavním nádraží ale zjišťuji, že náš spoj jede až za hodinu a půl. Hodinu a půl! Celé moje plánování je v troskách.

První reakce: koupit novou jízdenku. Ano, starou mi nikdo neproplatí, nebudeme mít místenku a s největší pravděpodobností budeme stát v uličce. Ale aspoň všechno pojede podle plánu.

Pak si ale vzpomenu na ranní článek o tom, že bychom se měli každý den zeptat sami sebe: „Co můžu udělat, aby byl dnešek krásnější, než jsem si původně představovala?“

Takže plán změním.
Pro žádnou novou jízdenku se nehrnu. Chytím syna za ruku, zasmějeme se tomu zmatku a jdeme do kavárny. Máme přece celou hodinu a půl. Objednáme si něco dobrého k jídlu. A k tomu domácí fialkovou limonádu. Jen tak, pro radost.

Syn se nacpe, přepije a s vážnou tváří prohlásí, že bychom měli „špatné jízdenky kupovat častěji“. A pak celý víkend babičce otrhává macešky ze záhonu a chce všem vyrábět fialovou limonádu.

A já si v duchu říkám, že tentokrát jsem to rodičovství zvládla docela dobře.

Už šest hodin jsme na cestě. Témata k hovoru dávno došla a dělám, že nevidím, jak syn i přes můj výslovný zákaz sleduje youtubery hrající Minecraft. Před námi jsou ještě čtyři hodiny cesty. Standardy poklesly.

Nutně potřebujeme pauzu a něco teplého k jídlu.

Na obzoru se objeví červené logo rychlého občerstvení. Zaženu myšlenku, že v půllitrovém nápoji je pravděpodobně víc cukru než v ideálním jídelníčku na celý den, a jen hladově kývnu, ať tam manžel zastaví.

Syn má tradičně nejvíc otázek právě ve chvíli, kdy se snažíme rychle objednat. Dnes ho zajímá, jestli mají státy kromě hlavního města i hlavní vesnici. Zasypává mě dalšími a dalšími dotazy a já cítím, jak mi buší ve spáncích. Nádech, výdech. Představ si zenovou zahrádku. Nádech, výdech. Klidně ji rozkopej, ale nekřič na dítě, které si nemělo s kým šest hodin povídat.

Abych předešla scéně, prosím ho, ať nám zatím najde místo k sezení, že mu něco vyberu. Objednávám a očima pátrám po restauraci. Syn sedí u stolu s vysokými barovými židlemi, na které se sotva vyškrábal. Na hlavě má sytě žlutou papírovou korunu a jen co mě zahlédne, rozzáří se, jako bychom se měsíc neviděli.

Před pár týdny propadl potterovské mánii. V každé volné chvilce mácháme klacky a křičíme „Wingardium Leviosa!“. Ale když ho teď vidím – šťastného po dlouhé, nudné cestě, uprostřed plastové restaurace s korunou na hlavě – říkám si, že on žádná kouzla nepotřebuje.

Protože tam, kde já vidím jen únavu a plastové příbory, on objevil žezlo a nezapomenutelné dobrodružství uprostřed dlouhé cesty.
A možná to se také potřebuji naučit – umět najít magii i mezi připálenými hranolkami.

Nevytáhla jsem foťák kvůli Santa Maria del Fiore ani kvůli mostu zlatníků. Celý den jsem jen hlídala nekonečné proudy lidí, aby se v nich syn neutopil.

Teď konečně sedíme a já mám poprvé za celý den chuť fotit.

Dokumentuji světlo, které se láme přes sklenici s vínem (i když jsou teprve tři odpoledne, vážně bylo potřeba), ruce natahující se po proužkovaném brčku a dětské nohy, které ještě nedosáhnou na zem – i když jejich majitel tvrdí, že už je „velký kluk“.

Dokumentuji klid.

A možná právě proto mě poslední roky víc než památky lákají zahrady, parky a jiná drobná zákoutí se zelení. Tam, kde se svět zpomalí a davy se rozplynou. Kde není potřeba hlídat kapsy ani dítě. Manžel téhle mé zálibě říká gardenoturistika. A já si tenhle koncept čím dál víc vychutnávám.

Někdo cestuje za jídlem, jiný za architekturou nebo spirituálními místy. A pak jsou tu lidé jako já, kteří si itinerář staví podle zahrad a parků.

A protože každý správný směr cestování potřebuje i svůj manifest, dovolím si nastínit základní pravidla gardenoturistiky:

• Pořizujte dostatek fotek květinových záhonů pro vlastní zahradní inspiraci. (I když je vaše zahrada už přeplněná k prasknutí.)

• Místa navštěvujte stylově oblečení – ideální uniformou je dlouhá volná sukně, která se hezky točí, a slaměný klobouk.

• Když to jen trochu jde, odnášejte si domů rostlinu, pro kterou pak ma záhoncích zoufale hledáte místo.

• A nezapomeňte na kávu či čaj v co nejbližší vzdálenosti od zahrady – protože žádný výlet není úplný bez chvíle klidu.

Vzpomínky z cest si často spojujeme s monumenty a slavnými místy. Ale ty moje se čím dál častěji pojí se skleníky, lavičkami pod rozkvetlými magnóliemi a obyčejnými kouty zeleně, které nejsou v žádném průvodci.

Až bude syn jednou vzpomínat na naše cesty, možná mu splyne, jak přesně vypadala Florencie. Ale třeba si vybaví slaměný klobouk, těžký vzduch ve sklenících a nekonečné řady květin, kolem kterých jsme spolu bloudili. A to mi přijde jako docela hezký způsob, jak objevovat svět.

Klientům jsem často říkala, že budu jejich kronikář. Ten, kdo zachytí a uchová to, co pro ně bylo důležité. Ale čím jsem starší, tím víc mě fascinuje jiná rovina focení. Ne ta, která jen zachycuje, ale ta, která utváří.

Začínám si uvědomovat, že fotografie nemusí mít jen archivní funkci. Nemusí být jen záznamem toho, co se stalo. Mohou být i nástrojem, který sám vzpomínky vytváří.

Jak to myslím? Když jsem na dovolené, nefotím davy turistů, odpadky v ulicích nebo blikající reklamy. To všechno tam samozřejmě je, ale já se zaměřuji na něco jiného. Snažím se zachytit to, jak chci na to místo jednou vzpomínat – fasády domů, které skrývají příběhy, stromy, jejichž letokruhy mě unáší do dob, kdy je někdo vysadil, měkké zlaté světlo dopadající na jinak rušnou zátoku…

Nejde o to, že by realita nebyla důležitá. Ale vzpomínka není nikdy jen realita. Je to příběh, který si o minulosti vyprávíme. A skrze objektiv mám možnost ho ovlivnit.

Každé tři měsíce vyvolávám rodinnou fotoknihu. Dělám to už zhruba rok a celá rodina si je zamilovala. Není týden, kdy by se můj šestiletý syn alespoň na chvíli neztratil v jejich stránkách. Zpětně dodělávám i knihy z období, kdy jsem to nedělala – z let, které už přikryla mlha času. Už dávno si z té doby nepamatuji všechny detaily. Ale když vybírám snímky, které chci uchovat, vidím, jak rychle romantizování minulosti funguje.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli to není manipulativní. Jestli tím nezakrývám skutečnost. Ale čím víc nad tím uvažuju, tím víc se přikláním k tomu, že je to v pořádku. Minulost každého z nás je beztak příběh, který si skládáme, aby se nám v něm dobře žilo. A mně vůbec nevadí, že ten můj se bude odehrávat v dobrém světle, ladícími barvami a zajímavou kompozicí.

Do jídelny proniká zlatavé ranní světlo a slibuje krásný den.„Dobře, dobře,“ odpovím. „Než vyrazíme, jdi se převléknout a vyčistit si zuby,“ snažím se získat pár minut navíc na rychlou kávu.Ale na průzkum se těším. Doma nám totiž právě předělávají kuchyň a před rachotem vrtačky je nejlepší utéct ven.

Syn na kole jezdí už víc než rok, ale teprve letos na jaře získal tolik jistoty, že si jízdu opravdu užívá. Na dlouhé trasy to zatím není, a tak vyrážíme jen do blízkého okolí – k řece, na polní cestu za domem nebo do lesa, kde se mezi stromy klikatí úzké pěšiny. A právě díky těmhle krátkým výpravám jsem zjistila, že mě to „mikroobjevování“ baví mnohem víc, než bych čekala.

Není to žádná expedice do neznáma. Žádné hory, cizí města ani dlouhé přejezdy. Jsou to malé výlety pár kilometrů od domova, často končící zmrzlinou na lavičce u hřiště. A přesto mají zvláštní kouzlo. Najednou si všímám věcí, které mi dřív unikaly – cestičky, kterou jsem léta míjela bez povšimnutí, staré lávky přes potok, tůňky ukryté za remízkem. Všechno to tu přece bylo vždycky, jen jsem kolem toho chodila příliš rychle.

Možná je to právě tím, že od toho nic nečekáme. Nepotřebujeme „velké zážitky“, abychom se cítili, že jsme něco prožili. Stačí sednout na kolo a dívat se kolem sebe jinýma očima. Postupně si tak skládám vlastní mapu okolí – s detaily, které na turistických mapách nenajdete. A čím víc takových malých objevů přibývá, tím víc mám pocit, že své okolí opravdu znám.

A o to víc se těším na další výpravy.